Mikrospánek řidiče-referenta – dopravní nehoda (po 12-ti hod. práce 4 hod. řízení auta) a zaviněné porušení dopravních předpisů

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce pracoval na stavbách žalované na celém území republiky jako "TH pracovník"; dne 11. 6. 1992 mu byl předán služební automobil Š 1203, jako "řidič - referent" pobíral ke mzdě pravidelné měsíční příplatky, dne 2. 3. 1993 absolvoval každoroční povinné poučování řidičů referentských vozů s přezkoušením, řidičský průkaz pro skupiny oprávnění "M, B" mu byl vydán 11. 11. 1980. Dne 14. 4. 1993 v 00,15 hod. nastoupil s přiděleným automobilem pracovní cestu, v jejím průběhu měl dvě bezpečnostní přestávky. V 04,10 hod. na silnici I. třídy č. 50 ve směru na Uherské Hradiště v klesání před táhlou pravotočivou zatáčkou vyjel vlevo v přímém směru mimo vozovku, kde narazil do dvou stromů; za přestupek podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., jehož se dopustil porušením ustanovení § 16 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu, byla žalobci dne 29. 6. 1993 uložena ve správním řízení pokuta 1.200,- Kč. Názor žalobce, že za situace, jestliže dojde k nehodě a v souvislosti s tím k porušení dopravních předpisů v důsledku mikrospánku řidiče, "nelze o zavinění hovořit", neboť - jak uvádí - k mikrospánku může dojít nezávisle na vůli řidiče, nemůže obstát i proto, že za rozhodující kritérium pro toto hodnocení považuje především závěrečnou fázi jednání bezprostředně předcházející nehodě. Uvedený názor náležitě nepřihlíží k tomu, že povinností řidiče motorového vozidla bylo dodržovat pravidla silničního provozu stanovená vyhláškou č. 99/1989 Sb. (ve znění účinném v době úrazu) po celou dobu jízdy. V ustanovení § 5 odst. 2 písm. c) citované vyhlášky bylo stanoveno, že řidič nesmí řídit vozidlo kromě jiného v případech, kdy je jeho schopnost k řízení snížena úrazem, nemocí, nevolností, únavou apod. Na řidiči pak je, aby posoudil případnou existenci těchto překážek a tomu přizpůsobil své chování; za určitých okolností by pak nesměl jízdu buď vůbec vykonat anebo v ní pokračovat, popřípadě v ní pokračovat bez přiměřeného odpočinku. Úvaha řidiče o schopnosti k řízení vozidla musí být založena a musí vycházet z konkrétních okolností, které zná, anebo které by znát měl, jako kupř. v posuzované věci, že lidský organismus po pracovním výkonu a při nedostatečném spánku je v zátěžových situacích náchylnější k únavě. Namítá-li žalobce, že neměl být vyslán na pracovní cestu "po celodenní 12-ti hodinové práci přes noc", přehlíží, že k tomu, aby zaměstnanec dostál své povinnosti dodržovat právní předpisy k zajištění BOZP [§ 135 odst. 2 ZP (§ 106 odst. 2 NZP*)], je na něm, aby on sám z hlediska výše uvedených zásad posoudil, zda je za daných okolností vůbec schopen pracovní cestu nastoupit a zda tedy nemá výkon této práce odmítnout, anebo, pokud ji nastoupí, za jakých podmínek ji bude konat. Z uvedeného vyplývá, že jestliže zaměstnanec - řidič před započetím jízdy spoléhá na to, že ji může bezpečně vykonávat, ačkoliv ví o okolnostech, které by mohly mít negativní vliv na jeho schopnost ovládat motorové vozidlo, a přesto těmto okolnostem nepřizpůsobí ani režim své jízdy, zejména zařazováním častějších zastávek s přiměřenou dobou odpočinku, jde v případě pracovního úrazu - dopravní nehody způsobené ztrátou kontroly nad vozidlem v důsledku náhlé indispozice vyvolané výše uvedenými okolnostmi - o zaviněné porušení právních předpisů k zajištění BOZP (dopravních předpisů), podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1239/2000.