Pracovní úraz - úraz v objektu/mimo objektu zaměstnavatele a obvyklý průběh práce, např. krátká přestávka na kouření

V posuzovaném případě je zřejmé, že k úrazu žalobce nedošlo při bezprostředním výkonu pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru, tedy při plnění pracovních úkolů podle ustanovení § 273 odst. 1 ZP. Nelze však sdílet názor dovolatele, že není dána ani přímá souvislost s plněním pracovních úkolů ve smyslu ustanovení § 274 odst. 1 ZP proto, že se „úraz nestal v objektu zaměstnavatele“. Je správné, že uvedené ustanovení vylučuje z přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů kromě jiného též úkony obvyklé v době přestávky na jídlo a oddech, jestliže nejsou konány v objektu zaměstnavatele. Odvolatel neuvádí, co se podle jeho názoru rozumí „objektem zaměstnavatele“; kdyby to měla být v úzkém smyslu jen nemovitost ve vlastnictví zaměstnavatele, znamenalo by to, že by odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úraz kupř. ve stavebnictví, zemědělství, dopravě apod. byla v obdobných případech, jako je v projednávané věci, prakticky vyloučena. Podstatnější však je, že ustanovení § 274 odst. 1 ZP na posuzovaný případ nedopadá, neboť k poškození zdraví žalobce nedošlo v době přestávky na jídlo a oddech. Za přestávku v práci totiž nelze považovat jakékoli přerušení práce v průběhu pracovní doby, kdy zaměstnanec z různých důvodů, které nejsou vybočením z mezí obvyklého průběhu práce na daném pracovišti (například aby uvážil další pracovní postup, nebo aby si krátce odpočinul), přestal konat vlastní pracovní činnost. Přestávkou v práci ve smyslu ustanovení § 274 odst. 1 ZP je třeba rozumět přerušení práce, které je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po šesti hodinách nepřetržité práce na jídlo a oddech v rozsahu nejméně 30 minut na základě ustanovení § 89 odst. 1 ZP. Protože se v posuzované věci netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by krátkodobé přerušení práce žalobcem bylo excesem vybočujícím z běžného rámce průběhu pracovní doby, je třeba přisvědčit závěru odvolacího soudu, že k poškození zdraví žalobce došlo v souvislosti s jednáním, které bylo během práce obvyklé, a že tedy úraz, který utrpěl, je úrazem pracovním, za který žalovaný odpovídá ve smyslu ustanovení § 366 odst. 1 ZP, podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. září 2012, sp. zn. 21 Cdo 2141/2011.