Železniční vagon

Z BOZP podle Šenka
Přejít na: navigace, hledání

4 Tdo 436/2014

   Trestní odpovědnost za pracovní úraz 
   Pro posouzení trestní odpovědnosti za přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, k jehož spáchání došlo v souvislosti s výkonem zaměstnání, má význam také zjištění, zda v rámci pracovní činnosti existovalo zvýšené riziko vzniku úrazu a jakým způsobem byla rozdělena odpovědnost vedoucích zaměstnanců za provádění opatření k předcházení škodám na životě, zdraví a majetku. V případě, že z vnitřních předpisů zaměstnavatele nevyplýval rozsah přenesení odpovědnosti za výkon pracovní činnosti podřízených zaměstnanců na jinou osobu, nese deliktní odpovědnost zpravidla ten, kdo je za zaměstnavatele oprávněn vydávat opatření k předcházení škodám. 
   USNESENÍ


   Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. dubna 2014 o dovolání obviněného Ing. P. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. 4 To 227/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 231/2012, 

t a k t o :

   Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného Ing. P. B. o d m í t á. 
   Odůvodnění:


   Okresní soud v Bruntále uznal rozsudkem ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. 66 T 231/2012 obviněné Ing. P. B., J. D. a T. Š. vinnými přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, obviněného Ing. B. podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, obviněné D. a Š. podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustili tím, že v K., okres B., v areálu firmy K. o. a s., s. r. o., K., Ing. P. B. jako g. ř. uvedené firmy, v rozporu s ust. § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 309/2006 Sb. o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ve znění pozdějších předpisů a ust. § 103 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, nestanovil a ani nepověřil jinou osobu stanovit pracovní postupy pro přípravu nákladního železničního vozu k otryskání, včetně demontáže střechy vozu tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti a umožnil zaměstnancům vykonávat takovou pracovní činnost, takže dne 25. 1. 2012 v průběhu doby od 12.00 hodin do 12.30 hodin prováděli zaměstnanci firmy J. D., T. Š., I. K. a M. Z. na nákladním železničním vozu, typ Tds demontáž táhel a uchycení střechy, aniž existoval stanovený pracovní postup pro tuto operaci, čímž se stalo, že J. D. a T. Š., aniž by byli obeznámeni s pracovním postupem a aniž by učinili další bezpečnostní opatření, které vychází z jejich zkušeností, profese, povahy a charakteru práce a dílčího školení, které absolvovali, odjistili pohyblivou kovovou střechu tohoto vozu, když každý z nich bez domluvy a nezávisle na druhém, T. Š. na zadní straně vozu a J. D. na přední straně vozu, vytáhli dva čepy (svorníky) zajišťující uchycení ovládacího zařízení střechy a pístu tlumiče pohybu střechy, toto provedli, aniž by byla střecha železničního vozu pevně zajištěna pod ramenem mostového jeřábu, přičemž J. D. zajistil střechu proti pádu pouze zasunutím kovové kulatiny vepředu zúžené do špice (kovový kolík) do otvoru po čepu pístu tlumiče pohybu střechy na přední straně vozu, načež kovový kolík, buď vlivem klimatických podmínek nebo vlivem dalších prováděných prací v podobě nárazů kladiva na konstrukci vozu, z otvoru vypadl, v důsledku čehož se kovová střecha samovolně otevřela a při půlkruhovém pohybu z horní části vagónu do bočního prostoru zasáhla I. K. a M. Z., přičemž I. K. utrpěl zranění, a to otevřenou ránu vlasové části hlavy s dobou léčení a pracovní neschopností od 25. 1. 2012 do 11. 2. 2012 a M. Z. utrpěl zranění, a to laceraci pravého jaterního laloku s dobou léčení a pracovní neschopností od 25. 1. 2012 do 11. 3. 2012, přičemž technologický postup pro takovou pracovní operaci byl upraven až následně, a to v podnikové směrnici vyhotovené dne 15. 5. 2012. 
   Za to jim byly uloženy tresty odnětí svobody, obviněnému Ing. B. (GŘ) podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. 

Obviněnému D. podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 5 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců. Obviněnému Š. podle § 283 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest v trvání 2 roků a 3 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. U tohoto obviněného byl zároveň v pravomocném rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. 5. 2013 č.j. 66 T 54/2013-247 zrušen výrok o trestu včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí, která tímto pozbyla svého podkladu.

   Dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody, kdy byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit České průmyslové zdravotní pojišťovně částku 39.369 Kč a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR částku 4.888 Kč. 
   Tento rozsudek byl napaden odvoláním výhradně ze strany obviněného Ing. P. B., o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. 4 To 227/2013 tak, že podané odvolání zamítl podle § 256 tr. ř. 
   Následně jmenovaný obviněný napadl usnesení odvolacího soudu i předcházející rozsudek soudu prvého stupně dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož byl podle jeho názoru skutek nesprávně právně posouzen. 
   Své (GŘ) dovolací námitky směřuje k tomu, že se nemohl dopustit činu popsaného v rozhodnutí, resp. popsaný skutek nemůže být trestným činem. Soudy nesprávně posoudily předběžnou otázku, která se týká práva pracovního a práva bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V písemném doplňku dovolání nejprve vyslovuje názor, že skutkový stav zjištěný soudy je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V další části poukazuje na svoji funkci generálního ředitele společnosti, která má více jak 600 zaměstnanců a dále na to, co je mu kladeno za vinu. V této souvislosti zmiňuje, že podnik má zpracován organizační, pracovní a odpovědnostní řád a dále to, jak je organizačně rozčleněn. Opakuje závěry soudu ohledně příčin a vzniku zranění poškozených a domnívá se, že úkolem soudu bylo stanovit, zda je ještě jiná osoba zodpovědná za vznik těžké újmy na zdraví. Pokračuje v citaci závěrů okresního soudu ohledně jeho osoby a v čem spočívalo jeho zavinění. Následně zmiňuje výpovědi některých svědků (např. M., Ing. B., Ing. Š.), cituje z nich určité pasáže a činí vlastní závěr o tom, že soudy je nevzaly v úvahu, resp. pominuly podstatné skutečnosti týkající se odpovědnosti jednotlivých pracovníků. Závěr soudů, že za vše je odpovědný ředitel, označuje za zužující. V další části vysvětluje, proč nemohl porušit ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zák. č. 309/2006 Sb. a odkazuje na existující mandátní smlouvu s agenturou WIKRA služby s.r.o., (BOZP + PO) na organizační a odpovědnostní řád KOS Krnov s účinností od r. 1997, na pracovní řád s účinností od 16. 8. 2010 a další dokumenty. Je toho názoru, že ani k těm soudy nepřihlédly. Rovněž poukazuje na skutečnost, že oblastní inspektorát bezpečnosti práce nezahájil v souvislosti s pracovním úrazem se společností KOS s.r.o. správní řízení. I na základě této okolnosti odmítá porušení pracovně právních a bezpečnostních předpisů ze své strany. Dále nesouhlasí se závěrem soudů ohledně přípravy vozu k otryskání a demontáže střechy, což označily za relativně složitou činnost. Poukazuje na dlouhodobost provádění takovéto práce v podmínkách KOS Krnov, pro níž není třeba zpracovávat písemný pracovní či technologický postup. Vyjadřuje vlastní názor na pracovní činnost tohoto typu, ohledně níž je zpracována směrnice PS s účinností od 1. 4. 2007, a zmiňuje, jakým způsobem se prováděl výcvik pracovníků. Domnívá se, že heslovitý výrobní příkaz byl pro zacvičeného pracovníka dostatečný a za dobu, kdy pracovníci D. a Š. na tomto pracovišti působili, bylo zde bez jakýchkoli problémů opraveno více jak 80 vozů. Je toho názoru, že pokud by jmenovaní pracovníci dodrželi stanovené postupy, nikdy by k této události nedošlo. Zdůrazňuje, že nemůže nést díl viny na zranění poškozených, neboť z jeho strany nedošlo k žádnému pochybení či k porušení povinnosti. V tomto ohledu poukazuje též na vypracovaný znalecký posudek, který soudu předložil. I z něj vyplývá, že se nejednalo o složitý technologický postup a k pracovnímu úrazu poškozených došlo pouze a jedině z důvodu jejich snahy zjednodušit si práci. V těchto směrech tak soudy nesprávně vyhodnotily, zda se v konkrétním případě jednalo o složitý či jednoduchý postup. 
   V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek okresního soudu i usnesení odvolacího soudu a sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. 
   Nejvyšší státní zástupce se do doby konání neveřejného zasedání k podanému dovolání obviněného ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. nevyjádřil. 
   Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům. 
   Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. 4 To 227/2013 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 
   Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 
   Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). 
   Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. 
   Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“ 
   Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku v podstatě opětovně reprodukoval své námitky (převážně skutkového, ale částečně i hmotně právního charakteru), jež uplatnil již v odvolání anebo v předchozím řízení, a soud druhého, popřípadě soud prvého stupně na ně adekvátně reagovaly. V takovém případě lze považovat dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002). 
   Nejvyšší soud přesto považuje za potřebné se alespoň stručně vyjádřit k některé argumentaci dovolatele, na jejímž základě popírá jakoukoli trestní odpovědnost za nastalý následek. 
   Nejprve ale Nejvyšší soud pokládá za nutné reagovat na námitku dovolatele ohledně údajného extrémního nesouladu mezi soudy učiněným skutkovým zjištěním a provedenými důkazy. S takto vyjádřeným názorem dovolatele souhlasit nelze. Obviněný pod argument této zvláštní vady rozhodnutí, jež by jinak mohla naplňovat důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podřazuje výhradně námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Na základě obsahu spisu a zhodnocení provedených důkazů v jednotlivých rozhodnutích soudů obou nižších stupňů je ale evidentní, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a jimi vysloveným právním posouzením skutku, není dán rozpor, který by měl vést ke zrušení napadených soudních rozhodnutí. Tyto soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a z obsahu spisu je zřejmé, že nalézací soud se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. náležitě vypořádal se skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí, doplněných velice podrobně následně soudem odvolacím. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá a podrobná odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. 
   Pokud je v dovolání též vyjádřen názor, že soudy měly zkoumat a stanovit, zda za nastalý následek (těžkou újmu na zdraví jednoho z poškozených) odpovídá ještě nějaká další osoba, tak k tomu je třeba uvést, že řízení před soudem je ovládáno zásadou obžalovací (viz § 2 odst. 8 tr. ř.). Podle znění tohoto ustanovení je trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání … atd. Z obsahu předloženého procesního spisu vyplývá, že obžaloba byla u Okresního soudu v Bruntále podána pro příslušný skutek na obviněné Ing. P. B., J. D. a T. Š., nikoli na osoby další. Podle § 126 tr. ř. soud při rozhodování o vině a trestu posuzuje zejména 

a) zda se stal skutek, pro který je obviněný stíhán, b) zda tento skutek má všechny znaky některého trestného činu, c) zda tento skutek spáchal obviněný, d) zda je obviněný za tento skutek trestně odpovědný, e) zda trestnost skutku nezanikla, f) zda a jaký trest má být obviněnému uložen, g) zda a v jakém rozsahu má být obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo vydat bezdůvodné obohacení, h) zda a jaké ochranné opatření má být uloženo. Nebylo proto bezprostředním úkolem soudu zkoumat, zda ještě někdo další trestně odpovídá za nastalý následek, nýbrž jeho povinností bylo rozhodnout o tom, zda takovou trestní odpovědnost mají obvinění.

   Oba soudy nižších stupňů dospěly ke shodnému závěru, že Ing. B., jako g. ř. obchodní společnosti K. o. a s., s.r.o., K., svou nečinností (jednáním omisivním) zavinil, že nebyl stanoven bezpečný pracovní postup pro přípravu nákladního železničního vagonu k otryskání, zejména k demontáži střechy vagonu. Obviněný jistě nemusel takový pracovní postup určovat, specifikovat sám, ale v takovém případě byl povinen zajistit, aby to provedl někdo z jeho podřízených. To ale prokazatelně neučinil. 

Ze závěrů učiněných soudy na podkladě provedených důkazů bylo zjištěno, že pokud byla ve jmenované obchodní společnosti vyhotovena nějaká dokumentace, či prováděny aktivity, jejichž obsahem či účelem bylo poučení pracovníků o bezpečnosti práce (včetně těch, jež vyplývaly z uzavřené mandátní smlouvy s agenturou WIKRA), tak tyto nebyly směrovány k výše zmíněné činnosti z hlediska dostatečně podrobného a bezpečného postupu práce, aby možnost vzniku nehody a tím i úrazu pracovníků byla eliminována na maximální možnou míru. Nejvyšší soud nehodlá opakovat to, co je uvedeno v podrobných a zcela vyčerpávajících odůvodněních rozhodnutí soudů obou nižších stupňů, ale postačí pouze zmínit okolnost, že z výpovědí obviněných D. a Š., jakož i svědeckých výpovědí poškozených K. a Z., ale i dalších svědků, je zcela zjevné, že zmínění pracovníci nebyli nadřízenými instruováni a tudíž si ani nebyli přesně vědomi, jakým způsobem postupovat, aby příprava k demontáži střechy vagonu byla provedena zcela bezpečným způsobem. Jmenovaní pouze vycházeli z tzv. zaužívaných postupů, které jim byly v této souvislosti v minulosti ukázány jinými pracovníky. O nedostatečnosti poučení stran bezpečného postupu při předmětné pracovní činnosti těchto pracovníků svědčí mj. i nejasnosti ohledně použití jeřábu při demontáži střechy vagonu, resp. v které její fázi již bylo nezbytné, aby střecha vagonu byla jeřábem jištěna. Absence písemného vyhotovení dostatečně podrobného postupu v daném směru pak nasvědčovala, že příprava demontáže střechy vagonů při této činnosti i v minulosti probíhala nekoordinovaně z hlediska bezpečného postupu prací a bylo pouze věcí času a náhody, kdy k takové či podobné nehodě a tím i možnému úrazu některého z pracovníků dojde. Není tedy možné brát na zřetel argument dovolatele, že v minulosti bylo již několik desítek vagonů (více jak 80) takto opravováno, resp. demontována jejich střecha, a k ničemu závadnému nedošlo.

   Zde je také třeba poznamenat, že není stěžejní odpověď na otázku, jak se mylně domnívá obviněný, zda se při přípravě střechy vagonu k otryskání jednalo či nejednalo o technologicky složitý pracovní postup, ale o to, zda se jednalo o pracovní činnost, při níž existovalo zvýšené nebezpečí (riziko) možného vzniku úrazu, což mělo vést minimálně k opatření v podobě dostatečně přesného popisu bezpečného pracovního postupu při jednotlivých úkonech. 

Soudy pak správně dovodily, že v projednávaném případě se o takovou zvýšeně nebezpečnou pracovní činnost jednalo, přičemž odpovídající opatření ze strany vedení obchodní společnosti nebylo učiněno. Jelikož v hierarchii jmenované obchodní společnosti nedošlo k jednoznačné delegaci příslušných povinností a tím i odpovědnosti za tuto činnost, na některého z podřízených pracovníků generálního ředitele, je logické, že povinnost učinit takové odpovídající opatření, i odpovědnost za to, že tak nebylo dostatečně učiněno, zůstaly na jeho osobě. Je jistě pravdou, že mezi generálním ředitelem obchodní společnosti a výkonnými pracovníky, kteří předmětnou činnost prováděli, je celá škála dalších pracovníků v rozličných odborných funkcích, kteří pravděpodobně mohli svým vlastním aktivním přístupem přispět k tomu, aby k nehodě a následnému úrazu poškozených nedošlo. Např. kdyby kdokoli z nich striktně nařídil, že již při přípravě demontáže střechy vagonu bude přítomen jeřáb a bez zajištění tímto jeřábem nesmí dojít k uvolnění veškerých uchycení v podobě čepů, jimiž je střecha vagonu připevněna, případně by vydal jiné opatření, které by pracovní postup učinilo bezpečným. Nikdo z těchto pracovníků ale nebyl přímo povinen podobný příkaz vydat a z vlastní vůle nepřijal ani jiné opatření týkající se prováděného pracovního postupu, které by nehodě a úrazu poškozených K. a Z. zabránilo. To ale samo o sobě nemohlo obviněného Ing. B. exkulpovat.

   Nelze též souhlasit s výhradou dovolatele, že soudy nevycházely z výpovědí svědků jmenovaných obviněným v dovolání, když soud prvého stupně i na tyto výpovědi ve svém rozhodnutí poukazuje a reaguje (svědci M., Ing. B., Ing. Š.). V této souvislosti je též třeba uvést, že není rozhodující, zda oblastní inspektorát bezpečnosti práce zahájil s obchodní společností KOS Krnov správní řízení o případném postihu, 

jelikož v tomto trestním řízení bylo rozhodováno o trestní odpovědnosti obviněných fyzických osob ve vztahu k nastalému následku – mj. těžké újmě na zdraví jednoho z poškozených, a nikoli o trestní odpovědnosti jmenované osoby právnické.

   Na tomto místě je pak z hlediska právního hodnocení nedbalostního jednání jako kauzálního nexu následku nutné znovu připomenout, že jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, např. těžkou újmu na zdraví, působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem z řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby. To dovedeno do důsledku znamená, že i když na konci bylo jednání spoluobviněných, nyní již pravomocně odsouzených, D. a Š., v jehož důsledku došlo ke zranění obou poškozených, neznamená to, že by Ing. B. za nastalý následek nenesl svůj díl odpovědnosti. 
   Každé jednání, bez kterého by následek nenastal, není stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, např. jednání více pachatelů, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Zavinění pak musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. 
   Na základě obsahu jednotlivých rozhodnutí soudů nižších stupňů lze souhlasit s tím, že bylo reálné učinit závěr, že podíl na celkovém jednání byl u obviněného Ing. B., jako generálního ředitele obchodní společnosti, podstatný, přičemž jmenovaný si musel, resp. měl a mohl uvědomit, že provádění takovéto práce bez toho, že je k ní vyhotoven podrobný popis („manuál“), může vést k neodbornému a nedostatečně bezpečnému pracovnímu postupu, který může být nebezpečný pro život a zdraví zaměstnanců. Obviněný přitom zanedbal povinnosti, které pro něho jako pro vrcholného a tudíž i odpovědného pracovníka obchodní společnosti vyplývaly z právních předpisů, konkrétně upravujících povinnosti týkající se zajištění podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci /§ 5 odst. 1 písm. b) zák. č. 309/2006 Sb./ a zajištění přiměřených informací a pokynů týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, zejména pak seznámení zaměstnanců s riziky a opatřeními na ochranu před působením těchto rizik, týkajících se jejich práce a pracoviště /§ 103 odst. 1 písm. f) zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce/. Tyto povinnosti pak bylo ve všech existujících souvislostech třeba označit za povinnosti důležité ve smyslu trestního zákoníku. 
   Nejvyšší soud proto dospěl ke shodnému závěru, jako soud odvolací a před ním již soud prvého stupně, že zavinění obviněného ve formě nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ve vztahu k nekonání v souladu s výše uvedenými povinnostmi, vedoucí ke způsobení nastalého následku včetně příčinné souvislosti mezi nimi, bylo dostatečně prokázáno a právní kvalifikace takového jednání (nekonání), jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, byla aplikována důvodně. 
   Výrok o trestu dovolacím soudem přezkoumáván nebyl, jelikož dovolatel vůči němu žádné konkrétní námitky neuvedl a pouze obecně podané dovolání proti uloženému trestu nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnout. 
   Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz § 265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Ing. P. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, což učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. 
   Poučení:
   Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). 
   V Brně dne 8. dubna 2014 

Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c



Poznámka: Zvýraznění textu judikátu pro přehlednější orientaci provedl: Bc. Zdeněk Šenk, E: zdeneksenk@email.cz; T:608 641 863, W: bozppodlesenka.cz