NSS právní věty

Z BOZP podle Šenka
Přejít na: navigace, hledání

4 As 4/2003: Jak již uvedl Městský soud v Praze, odpovědnost organizace (právnické osoby) je odpovědností objektivní, což znamená, že subjekt odpovídá za porušení právních povinností zásadně bez ohledu na zavinění. Podle právní teorie je konstrukce odpovědnosti bez zavinění odůvodňována teoretickými i praktickými důvody. Zjišťování a dokazování zavinění v situaci, kdy porušení povinnosti právnickou osobou je často výsledkem činnosti řady jednotlivců, je velmi obtížné a otázka podílu jednotlivců na protiprávním jednání je problematická. Z tohoto pohledu je třeba přistupovat k posouzení projednávané věci: pro řízení o uložení pokuty za správní delikt právnické osoby není tedy podstatný podíl jednotlivých pracovníků organizace na vzniku protiprávního jednání, ale zjištění samotného protiprávního jednání (protiprávního stavu).

Tím je v posuzované věci zjištění, že nejméně dne 19.9.2000 provozoval stěžovatel ve svém provozu lisovací zařízení, u něhož nebyla zajištěna ochrana obsluhy lisu, protože bylo zablokováno čidlo snímající polohu ochranného krytu pracovního prostoru. Tento zjištěný stav je třeba považovat za porušení povinnosti uvedené v ustanovení § 133 odst. 1 písm. b) zákoníku práce , jak již bylo výše uvedeno.

3 Ads 42/2014: Dále je třeba zdůraznit, že zákon č. 22/1997 Sb. , o technických požadavcích na výrobky, z něhož stěžovatelka dovozuje, že české technické normy nejsou obecně závazné, se vůbec nevztahuje na oblast bezpečnosti o ochrany zdraví při práci (srov. § 1 odst. 1 citovaného zákona).

Při řešení otázky závaznosti českých technických norem v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je naopak třeba vycházet z právních předpisů, které tuto oblast skutečně upravují.

Podle § 349 odst. 1 zákoníku práce jsou právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci mimo jiné také technické dokumenty a technické normy. Z tohoto ustanovení zákoníku práce vyplývá závaznost technických norem v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Je přitom lhostejné, zda jde o „právní předpisy“ nebo „ostatní předpisy“ ve smyslu citovaného ustanovení. Rozhodující je, že zákonodárce stanovil odkazem na tyto technické normy jejich právní relevanci a

závaznost. Námitka stěžovatelky, že Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví je nesprávně stavěn do role zákonodárce, je rovněž lichá. Nic takového z citovaného ustanovení zákoníku práce nevyplývá. Jak již bylo řečeno, zákonodárce pouze na technické normy v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci odkazuje, čímž jím propůjčil právní relevanci a závaznost.