Nepoužívání OOPP odboráři

Z BOZP podle Šenka
Přejít na: navigace, hledání

Žalovaný však – jak je zřejmé z obsahu dovolání – právní posouzení věci (aplikaci ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) ZP1965 na soudem zjištěný skutkový stav ani jeho výklad) nezpochybňuje. I když v dovolání uvedl, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí v této věci má po právní stránce zásadní význam, žádnou právní otázku neoznačil. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice pouze skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož skutkové závěry považoval odvolací soud – i po zopakování části důkazů – za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl, a že nevzal v úvahu všechny skutečnosti, které jsou pro posouzení věci rozhodné. Dovolatel na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že „vytvořil svým zaměstnancům podmínky pro to, aby mohli ochranné pracovní pomůcky používat, a vybavil je pomůckami, které jsou pro dané práce předepsány, také je řádně školil a používání ochranných pomůcek kontroloval“, že „není pravdivý závěr soudu, že postiženi byli jen žalobci, a ničím není prokázáno tvrzení soudu, že striktní požadavek nosit ochranné pomůcky se vztahoval jen na partu žalobců“, že „nepodložený je i závěr, že o tom, že žalovaný dodržování povinností při používání ochranných pomůcek nedůsledně vyžadoval“, že „žalobci byli dlouhodobě problémovými zaměstnanci“, ačkoliv „jako odboroví funkcionáři by měli v této snaze svého zaměstnavatele všemožně podporovat“, že „kromě toho porušovali povinnost řádně vyznačovat své odchody ze zaměstnání, porušili technologický postup a byli přistiženi při spánku v šatně“ a že „jakákoliv upozornění, napomenutí, výtky či důtky efekt neměly a k nápravě nevedly“) a na těchto skutkových závěrech pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „ze strany žalobců se jedná o závažné porušení pracovní kázně“, že „na žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce dále zaměstnával“, a že tedy „obě výpovědi jsou platné“). Tím, že dovolatel na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalovaného tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle usnesení NS ze dne 12. července 2007, sp. zn. 21 Cdo 2396/2006.