Team building

Z BOZP podle Šenka
Přejít na: navigace, hledání

23 Cdo 490/2013

   Posouzení úrazu zaměstnance na team-buildingu jako úrazu pracovního 

Právní věta: Jestliže účast zaměstnance na team-buildingu byla povinná a utrpěl na této akci úraz, jedná se o úraz pracovní a zaměstnavatel odpovídá poškozenému zaměstnanci za škodu vzniklou mu úrazem při nařízené účasti na turnaji pořádaném zaměstnavatelem v pracovní době, neboť taková činnost souvisela s pracovní činností poškozeného zaměstnance.

   USNESENÍ


   Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Hany Lojkáskové v právní věci žalobce Vysoké učení technické v Brně, se sídlem Brno - Veveří, Antonínská 548 /1, identifikační číslo osoby 00216305, zastoupeného JUDr. Tomášem Soukupem, advokátem se sídlem Brno, Mezníkova 262/2, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, o zaplacení 128 676 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 73/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2011, č. j. 58 Co 348/2011-129, takto: 
   I. Dovolání se odmítá. 
   II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 
   Odůvodnění:


   Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2011, č. j. 58 Co 348/2011-129, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. ledna 2011, 
   č. j. 22 C 73/2008-110, v části jeho výroku II., jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 128 676 Kč; ohledně příslušenství této pohledávky a ve výroku o nákladech řízení byl citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 
   Oba soudy při posuzování uplatněného nároku vyšly ze zjištění, že dne 28. 1. 2005 utrpěl zaměstnance žalobce ve funkci proděkana úraz při turnaji ve víceboji, který se konal pod záštitou děkana Podnikatelské fakulty VUT v Brně, a to v pracovní době, který oba soudy hodnotily jako úraz pracovní, k němuž došlo v souvislosti s plněním pracovních úkolů, jak měl na mysli § 190 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, v posledním platném znění. Odvolací soud neuznal námitku žalované, že pracovníci, kteří se nechtěli zúčastnit turnaje jako aktivní sportovci nebo jako diváci, mohli pracovat na svých pracovištích a že sportovní činnost nesouvisela s plněním pracovních úkolů proděkana fakulty, který nemusel uposlechnout příkaz, aby se zúčastnil turnaje jako aktivní sportovec. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že poškozený zaměstnanec byl povinen na základě příkazu děkana se uvedeného turnaje zúčastnit, a že se jednalo o činnost související s plněním pracovních povinností ve smyslu § 25 nař. vlády č. 108/1994 Sb., v posledním platném znění, kterým se provádí zákoník práce, neboť účelem turnaje bylo zlepšení vzájemné komunikace a spolupráce zaměstnanců formou společné sportovní aktivity, tedy prohloubení interpersonálních vazeb zaměstnanců, což oba soudy považovaly za činnost související s plněním pracovních úkolů. Odvolací soud odůvodnil svůj závěr i odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5060/2007, řešící otázku, zda je pracovním úrazem, dojde-li k poškození zdraví zaměstnance při některé z aktivit v rámci tzv. team-buildingu. 
   Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně dovodil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci požadovanou částku ve výši 128 676 Kč z titulu náhrady nákladů, které žalobce, jako zaměstnavatel, vyplatil svému zaměstnanci, kterému v souvislosti s pracovním úrazem vznikla škoda v uvedené výši, když žalobce byl v době úrazu svého zaměstnance u žalované pojištěn pro případ odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu, a kdy požadovaná náhrada je v souladu s § 2 vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. Rozsudek soudu prvního stupně proto odvolací soud v části týkající se přiznání částky 128 676 Kč, jako věcně správný potvrdil. 
   Odvolací soud se ale neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně přiznaného příslušenství pohledávky a náhrady nákladů řízení, proto v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 
   Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že dosud nebyla dovolacím soudem řešena otázka, zda sportovní hry, pořádané zaměstnavatelem jsou pracovní činností. Pokud dovolací soud řešil otázku zaměstnavateli pořádaných tzv. team-buildingu, domnívá se, že se jedná o činnost odlišnou než jsou sportovní hry. Dovolává se nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí, že aktivní sportovní činnost na turnaji ve víceboji by měla být činností, která souvisí s plněním pracovních úkolů proděkana podnikatelské fakulty. Žalovaná je přesvědčena, že děkan nemohl proděkanovi fakulty udělit příkaz, aby se účastnil turnaje jako aktivní sportovec, a pokud tak učinil, mohl zaměstnanec takový příkaz odmítnout, neboť nebyl udělen v souladu s jeho pracovním zařazením. Pokud zaměstnanec účast na sportovním turnaji neodmítl, zúčastnil se sportovní činnosti dobrovolně, nikoliv na příkaz zaměstnavatele, který mu takový příkaz oprávněně nemohl dát. Dovolatelka v dané souvislosti poukazuje i na to, že k takové činnosti nemohl být zaměstnanec zaměstnavatelem prověřen ani z hlediska zdravotní způsobilosti k takové činnosti. Dovolatelka má za to, že k náhradě by byla povinna, pokud by proděkan podnikatelské fakulty utrpěl úraz např. při slavnostním zahájení, ale nemůže být k úhradě náhrady za pracovní úraz povinna, jestliže k úrazu došlo při sportovní činnosti tohoto zaměstnance, tedy činnosti, která nesouvisela s jeho činností proděkana podnikatelské fakulty, jako fakulty, nikoli se sportovním zaměřením. Dovolatelka poukázala i na zjištění ze svědeckých výpovědí, že ostatní zaměstnanci se mohli zúčastnit turnaje jako aktivní sportovci nebo jako diváci anebo mohli zůstat na svém pracovišti. 
   Žalovaná proto z výše uvedených důvodů navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném rozsahu zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. 
   Nejvyšší soud se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). 
   Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné. 
   Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 
   Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, 
   a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, 
   b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, 
   c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. 
   V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., 
   je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Podané dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. 
   Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu, týkající se částky 128 676 Kč, má ve věci samé v této části po právní stránce zásadní význam a dovolání je v uvedeném rozsahu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. 
   Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. 
   Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody. 
   Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil danou věc v souladu se zákonem i judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud správně použil závěry Nejvyššího soudu přijaté v rozhodnutí ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5060/2007 (veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), neboť toto rozhodnutí řešilo obdobnou právní otázku - posouzení úrazu zaměstnance na team-buildingu jako úrazu pracovního, kdy účast zaměstnance na team-buildingu byla povinná. I v daném případě měl poškozený zaměstnanec na příkaz děkana povinnost účastnit se turnaje pořádaného děkanem Podnikatelské fakulty VUT v Brně, který se konal k prohloubení interpersonálních vazeb zaměstnanců, k prohloubení vzájemné komunikace, a to formou společné sportovní aktivity, probíhající v rámci pracovní doby. Odvolací soud tedy správně posoudil uplatněný nárok, vyplývající z utrpěného úrazu zaměstnance, jestliže ve smyslu § 190 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zrušeného zákoníku práce, v posledním platném znění, dovodil, že se v daném případě jednalo o úraz pracovní, utrpěl-li zaměstnanec úraz v souvislosti s plnění zadaného pracovního úkolu. Bylo proto na místě dopět k závěru, že žalobce odpovídá poškozenému zaměstnanci za škodu vzniklou mu úrazem při nařízené účasti na turnaji pořádaném zaměstnavatelem v pracovní době, neboť taková činnost souvisela v posuzovaném případě s pracovní činností poškozeného zaměstnance, kdy zaměstnanec, jako jeden z vedoucích představitelů fakulty, se měl zúčastnit sportovního turnaje, jehož smyslem byl rozvoj interpersonálních vztahů mezi zaměstnanci. 
   Nejvyšší soud proto uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části ve věci samé nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, při rozhodování o náhradě nákladů vynaložených žalobcem k náhradě škody za pracovní úraz svého zaměstnance rozhodl v souladu s § 190 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb. 

   posoudil-li nařízenou účast zaměstnance (proděkana fakulty) na turnaji ve víceboji tak, že se jednalo o činnost související s pracovní činností zaměstnance, jestliže podle uvedeného ustanovení je pracovním úrazem, došlo-li k poškození na zdraví zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Za škodu takto vzniklou odpovídá zaměstnanci zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru, a proto, byl-li žalobce jako zaměstnavatel u žalované pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu podle vyhl. č. 125/1993 Sb., náleží mu požadované pojistné plnění. 
   Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl s ohledem na výše uvedené uplatněn důvodně. 
   Dovolací soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. 
   O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo, nevznikly. 
   Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. 
   V Brně dne 1. dubna 2014 

JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu



Poznámka: Zvýraznění textu judikátu pro přehlednější orientaci provedl: Bc. Zdeněk Šenk, E: zdeneksenk@email.cz; T:608 641 863, W: bozppodlesenka.cz