Výklad a aplikace právních předpisů soudy - právo na spravedlivý proces a opomenuté důkazy

I. Výklad a aplikace právních předpisů soudy Z obecného hlediska je úvodem na místě připomenout, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přepjatě formalistický postup v řízení za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zjevné nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/1996, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, nebo nález sp. zn. 19/1998, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 19). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, neboť v každém z nich je třeba nalézat i právní principy uznávané demokratickými právními státy. II. Právo na spravedlivý proces Porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může rovněž být zejména to, že v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část faktů, která vyšla v řízení najevo, eventuelně – nebo tím spíše – pokud byla účastníky řízení namítána, leč obecný soud ji v celém souhrnu posuzovaných skutečností právně nezhodnotil, aniž by dostatečným způsobem odůvodnil její irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mj. i libovůle, zakázané v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. III. Opomenuté důkazy Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, jimiž se soud řádně nezabýval, zakládají nepřezkoumatelnost a tedy i protiústavnost vydaného rozhodnutí.Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud měl na výběr, které důkazy vyhodnotí a které nikoli, resp. o které opře své skutkové závěry a které opomene. To zajisté neznamená, že by byl soud povinen veškerým důkazním návrhům vyhovět (ani není nutno reagovat podrobným a vyčerpávajícím způsobem na všechny návrhy účastníků řízení); pokud jim však soud nevyhoví, musí dostatečným způsobem vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. nepřevzal je za základ svých skutkových zjištění, podle nálezu ÚS ze dne 13. června 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03.